PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Dehumanizer“ je jedním z opomíjených sabbathovských alb z devadesátých let. Přesto jde o velice kvalitní materiál, který však přišel v době, kdy metalem cloumalo více vlivů a prim hrály mladé spolky s novou hudební vizí. Hlavní impuls pro vznik alba „Dehumanizer“ a pro sestavu, která se na něm sešla, vzešel od Geezera Butlera. Butler, toho času na volné noze, hostoval na jednom koncertě Diova turné k „Lock Up The Wolves“ a společně se jim postesklo po starých časech. Butler přesvědčil Iommiho a ten z BLACK SABBATH vyhodil Tonyho Martina a Neila Murraye. Martin měl pak alespoň čas pracovat na své sólovce „Back Where I Belong“. S Diem do kapely přichází i jeho starý parťák Vinny Appice. Původně měl na albu bubnovat Cozy Powell, tak jako na předchozích albech, ale při pádu z koně utrpěl zlomeninu kyčle, a tak bylo třeba najít náhradu. Takže se tu nakonec sešla stejná sestava, jako na albu „Mob Rules“, ovšem hudebně se kapela přesunula do mnohem tvrdších sfér.
Po prvotních kovových úderech kladivem do kovadliny začalo být jasné, že podobně hutný materiál, zvláště pak po předchozích snových albech, je něco mimořádného. Úvodní „Computer God“ (a de facto i vše ostatní na albu) představí riffy a rytmiku, která kroutí střeva a nekompromisně drtí poslední zbytky příčetnosti. Jmenujme ještě „Master Of Insanity“ nebo „TV Crimes“, které patří k tomu nejlepšímu z tohoto alba. Iommiho riffy jsou jasně rozpoznatelné, ale je to Butlerova basa, která se velmi často ujímá hlavního slova. Ostatně byl to právě on, kdo má na svědomí skladby „Computer God“ a „Master Of Insanity“, které se měly původně objevit na jeho sólové desce, a nakonec je „propašoval“ na „Dehumanizer“. A pak samozřejmě Dio, opět ve skvělé formě. Na albu je i pár stravitelnějších kousků, byť jich je menšina, jako je „I“ nebo „Time Machine“, jež zazněla ve filmu „Wayne´s World“ (dle mého soudu jediná vtipná komedie o rockerech) a následně se objevila i na kompilaci písní z tohoto filmu. Svého času se tento soundtrack stal poměrně slavným a šířil se i u nás po různých nosičích. Kromě toho je to dodnes celkem dobrý průřez tehdejší metalovou scénou, kdy kapely poskytly to lepší ze svého repertoáru, ale to bychom odbočili. Jako poslední zářez na pažbě odlidšťovače se blýská neuvěřitelně hutná skladba „Buried Alive“, kde Butler doslova trhá ocelová lana svého nástroje a Dio ze sebe tlačí poslední příčetné fráze. Je to důstojné zakončení tohoto zřejmě nejtvrdšího sabbathovského alba a zároveň i zakončení druhé éry Ronnieho Jamese Dia v Iommiho spolku.
Ronnie po tomto albu skupinu opustil a vrátil se k sólové dráze. Důvodem byla známá nenávist mezi jím a Ozzym, kdy kapela měla hrát před Ozzym na koncertě v Costa Mesa koncem roku 1992. To Dio odmítnul a koncert nakonec odzpíval Rob Halford (doporučuji propátrat youtube, pár videí se tam z toho večera najde). Nicméně duch odlidšťovače v Diovi zůstal a o dva roky později natočil výborné album „Lost Highways“, podobně úderné jako sabatí počin a poté již méně podařené „Angry Machines“, než se opět vrátil do svých fantasy kolejí. Ale ani BLACK SABBATH si se svým „Cross Purposes“ ostudu neuhnali, ale to je již jiný příběh.
„Dehumanizer“ se i přes svoje nesporné kvality do dějin nijak významně nezapsalo. Zpíval na něm sice opět Ronnie, ale lidé zřejmě očekávali navázání na éru „Heaven And Hell“. Na poměry BLACK SABBATH bylo až nezvykle tvrdé, jenže to už metalem lomcovali jiní čerti.
Ronnie James Dio
- zpěv
Tony Iommi
- kytara
Geezer Butler
- basa
Vinny Appice
- bicí
1. Computer God
2. After All (The Dead)
3. TV Crimes
4. Letters From Earth
5. Master of Insanity
6. Time Machine
7. Sins of the Father
8. Too Late
9. I
10. Buried Alive
The Dio Years (Best Of) (2007)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Best Of (2005)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
Megalomania Architect (2004)
Symptom Of The Universe (Best Of) (2002)
Past Lives (Live) (2002)
Reunion (Live) (1998)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Forbidden (1995)
Cross Purposes Live (1995)
Cross Purposes (1994)
Dehumanizer (1992)
Tyr (1990)
Headless Cross (1989)
The Eternal Idol (1987)
Seventh Star (1986)
Born Again (1983)
Live Evil (1982)
Mob Rules (1981)
Heaven And Hell (1980)
Never Say Die! (1978)
Technical Ecstasy (1976)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Sabotage (1975)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Volume 4 (1972)
Master of Reality (1971)
Paranoid (1970)
Black Sabbath (1970)
Vydáno: 1992
Vydavatel: I.R.S.
Stopáž: 55:53
Produkce: Reinhold Mack
Studio: Rockfield Studios
Hřmotný comeback R.J. Dia v řadách BLACK SABBATH nedopadl zřejmě tak, jak si valná část hudební veřejnosti představovala. Přesto se o albu nedá říct, že je nepovedené. Je pravda, že "Dehumanizer", na rozdíl od předchozích děl nazpívaných T.Martinem, reprezentuje spíše syrovější podobu BLACK SABBATH. Staronové jednosezónní sestavě se v roce 1992 rozhodně nedalo upřít mnoho pozitiv - moderní tvrdý zvuk alba, který jakoby přesně pasoval do své doby, skvělé muzikantské výkony, povedené skladby, ovšem všemu tak nějak scházela uvěřitelnost a přirozenost, která by dokázala překrýl přešlap v podobě odsunu Tonyho Martina na druhou kolej. Návrat Dia za mikrofon jsem již tehdy vnímal jako pouhé kašírované honění slávy pomocí znovuspojení legendárních jmen.
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.